Do dnešného vydania som si prizval človeka, ktorého práca je od reklamy odlišná iba na prvý pohľad. Ak sa zamyslíte o čosi viac minimálne nad ukážkami nižšie, spojitosť medzi reklamou a umením, o ktorom to dnes bude, jednoducho musíte vidieť.

Dnes pre vás inšpiráciu píše Valérie Dvořáková, ktorá je Art specialistka J&T Banky a kurátorka Galerie Magnus Art, autorka knihy Kurátor: Průvodce uměním v Praze a tiež hlavou Art Servis-u J&T Banky, ktorý sa zameriava na poradenstvo v oblastí investíc do umenia či budovaním súkromných zbierok umenia.

Ďalej už píše Valérie..

Troufám si tvrdit, že pod pojmem umění si většina z nás představí prostě obraz. Malby jsou ostatně zdaleka nejoblíbenějším uměleckým sběratelským artiklem. A tak dnes přicházím s nabídkou rozšířit tu většinou představu o umění alespoň o pár děl, která byste možná na první dobrou do kolonky umění ani nezařadili.

Epos 257: 50 metrů čtverečních veřejného prostoru

Epos 257 vzešel z graffiti scény a na ulici se doteď odehrává většina jeho uměleckých projektů. V roce 2010 jste dokonce kolem jednoho z nich možná sami nevědomky procházeli. Na pražském Palackého náměstí Epos ohradil přesně 50 metrů čtverečních obyčejným plotem. Výběr Palačáku nebyl náhodný - platí na něm výjimka umožňující veřejná shromáždění bez ohlášení. Tahle „ohrádka“ byla úplně prázdná, na plotě neviselo žádné oznámení a uvnitř se vůbec nic nedělo. A přesně takhle to vydrželo 54 dní. Pak sám umělec zavolal na úřad s nevinným dotazem na účel stavby, probudil úředníky, a ti v panice ohrádku zlikvidovali.

Epos 257 tak přinesl ponaučení o tom, s jakou lhostejností zacházíme s naším vlastním veřejným prostorem. Mimochodem, Epos při své práci nejčastěji používá oranžovou vestu. Může si odřezávat billboardy, krást dopravní značky i stavět ohrádky a oranžová vesta je jeho neviditelným pláštěm.

Roman Štětina: Osudí 4 26 30 36 45 49 / 17

Roman Štětina se ve své tvorbě věnuje novým médiím. Jeho video Osudí 4 26 30 36 45 49 / 17 vzniklo ve studiu Sazky, kde se každý den losuje oblíbená loterie Šťastných deset. Málokdo to ví, ale ze zákona musí mít veřejnost možnost losování osobně přihlížet, a tak si klidně můžete sami zajet do jedné podivné místnosti, kde budete za sklem sledovat hromadu žlutých míčků putujících labyrintem potrubí. Losování má přísná pravidla, míčky se vyrábějí na míru v zahraničí a jsou přesně nakalibrované, aby nemohly zkreslit losování. Ukládají se do trezoru a všemu musí přihlížet státní notář.

Romanovo video je vlastně taková óda na losování, ve které se mísí zdánlivě dokonalá estetika vyleštěných trezorů a přísných postupů s překvapivě rušivými prvky: plastovým kyblíkem z domácích potřeb, do kterého pracovníci sypou ty předražené německé míčky, nebo strejdou ve vytahaných džínech, který je (pozor, přijde zklamání) tím slavným státním notářem.

Na závěr doplním, co už asi tušíte: číslice v názvu videa jsou výherní čísla, která byla tažena v den natáčení.

Kateřina Šedá: Šedá komise

Kateřina Šedá, jedna z nejvýraznějších osobností současného českého umění, si během svých studií na AVU všimla propastného neporozumění mezi prostředím výtvarné scény na akademické půdě a „normálními lidmi“. Když školu v roce 2005 končila, svou diplomovou prací se proto pokusila pomoct oběma skupinám najít společnou řeč. Na AVU pozvala osm svých příbuzných z Moravy, kteří nemají výtvarné vzdělání, ani se tomuto oboru nikdy nevěnovali. Z nich sestavila „Šedou komisi“, před kterou muselo svou diplomku obhájit dvanáct Kateřininých spolužáků z různých oborů. Po ústní prezentaci následovala diskuze a nakonec Šedá komise vypracovala písemný posudek. A představte si posudek moravské babičky Kateřiny Šedé, která je najednou postavena před studenta nových médií a jeho videoart.

Z celého procesu vznikl i dokumentární film, který dobře posloužil návštěvníkům výstavy diplomových prací - na většinu jejich otázek, které by se jinak styděli položit, totiž dokázal hravě odpovědět.

P.S.: Na závěr pár tipů, kde se tenhle týden můžete obohatit o skvělé umění od malby po digitální projekci:

Národní galerie Praha / Veletržní palác / Eva Koťátková: Moje tělo není ostrov

Hunt Kastner / Praha / Dotknout se zastaveného času: Eva Kmentová, Eva Koťátková, Alena Kotzmannová, Alena Kučerová, Adéla Matasová, Tereza Štětinová

Kunsthalle / Praha / Markéta Magidová: Moje sladká nejedlá planeta

Galerie hlavního města Prahy / Dům U Kamenného zvonu / Margita Titlová: Purpurová vertikála

Fait Gallery / Brno / Filip Dvořák: The Ravine - The Room

Alcove Jihočeská Galerie / Hluboká nad Vltavou / Monika Žáková: Více světla / Karíma Al-Mukhtarová: Sometimes You Need to Lie Yourself / Jakub Matuška aka Masker: Až křídla vlaštovek vyhladí žulový kvádr z povrchu zemského

Telegraph / Olomouc / Zbyněk Sedlecký: Inscenace

Galerie Ludvíka Kuby / Poděbrady / Tomáš Predka: Obvody a výboje

White & Weiss Gallery / Bratislava / Natalie Perkof: Gemini

Zahorian & van Espen / Bratislava / Jana Bernartová, Daniel Vlček: On the Brink of Deep Reverie

Slovenská národná galéria / Bratislava: Prečo ume(nie)?

Východoslovenská galéria / Košice / Refik Anadol: Winds of Košice

Buďte ten kolega, ktorý inšpiruje ostatných. Stačí ak prepošlete dnešný ranný “kick” inšpirácie do celej kancelárie alebo poradíte kolegom, aby sa stali odberateľmi tohto newslettera.